Jak vypadal můj poslední přejídací den a proč se to vlastně děje? #prekonamto

Na instagramu jsem se přiznala, že mám problém s přejídáním ve stresových situacích. Chci vám přiblížit, jako takový přejídací den vypadá, kolik toho sním, v jakém množství atd. Nejraději bych si to nechala pro sebe, protože tohle zrovna není věc, kterou bych se chtěla chlubit, ale chci poukázat na to, že je to opravdu problém. Žádný výmysl, nebo snaha upoutat pozornost. V telefonu mám aplikaci kalorických tabulek, kde si poctivě zapisuji, co během dne sním, abych věděla, jak na tom jsem a abych tělu dopřála to, co skutečně potřebuje. Když se po dlouhé době opět objevil tento přejídací den, nechtěla jsem si snězené jídlo do tabulek zapisovat. Když totiž vidíte to obrovské množství a vysoké hodnoty tuků, sacharidů, máte z toho ještě větší depresi. Ale aspoň máte důkaz, který jen tak nezametete pod koberec, prostě víte, že je něco špatně. Takže vám teď povím, jak proběhl můj pátek.

Ráno bylo ještě všechno v pořádku, ke snídani jsem měla klasicky jáhlovo-ovesnou kaši s proteinem, oříšky a sušenými datlemi. Tuhle kombinaci miluji a vždycky se na ni hrozně těším. Po snídani jsem jela do školy, kde to všechno začalo. Profesorka nás vystresovala ohledně testu, který nás čeká další týden. Den před tímto testem máme zkoušku, která taky není zrovna procházkou v růžové zahradě. Profesor nás odkázal na několik knih, kde máme hledat všechny informace. Není jich zrovna málo. Jasně jsem na vysoké, musím počítat s kvanty učení, ale když si to všechno dáte dohromady, tak vlastně zjistíte, že musíte nonstop sedět na zadku, učit se a pomalu si nesmíte ani dojít na záchod, protože přijdete o drahocenný čas. K učení se mi přidal ještě Erasmus. Kdo na něm byl, tak ví kolik papírování a vyřizování je potřeba, než vůbec někam vyjedete. Za necelý měsíc nám začínají státnice a obhajoby bakalářských prací a já se vlastně na ně ani nemůžu začít učit, protože musím nejdříve uzavřít semestr a absolvovat všechny zkoušky a testy. 7. května se máme dozvědět termíny, kdy k těm státnicím půjdeme a klidně se může stát, že mi dají termín už poslední květnový týden. Takže na 60 otázek mi zbyde necelých 14 dní na učení. 14 dní sezení v papírech od rána do večera, venku krásně a vy naprosto na dně. Něco podobného jsem si prožila už v lednu, kdy jsme měli státnice z ekonomie. Stres, málo času, zoufalství, psaní bakalářky. Spolužáci vám píšou, že jsou zoufalí, neví co dělat. Řešíte jejich problémy a pak se to na vás všechno sesype a jste v prdeli. Mám blbou povahu v tom smyslu, že se snažím všem okolo pomáhat a přitom kašlu sama na sebe. Jednoduše se dokážu vcítit do ostatních a beru si jejich problémy na sebe. A pak mám nejen svoje problémy, ale i jejich.

Když si to tedy shrnu, tak mi z toho vychází fakt, že si pomalu nemůžu dovolit ani spát, což je celkem vtipné vzhledem k tomu, že musím chodit do práce a zvládat ještě nějaké další věci. A právě v pátek mi to tak nějak všechno došlo a já začala pociťovat šílenou bezmoc, že to prostě nedokážu všechno zvládnout. Ke konci přednášky se mi hlavou začaly honit myšlenky na jídlo. Přemýšlela jsem nad tím, že si cestou ze školy koupím někdy zmrzlinu, abych se trochu odměnila, že jsem přežila náročné dopoledne ve škole. Bylo opravdu horko, skoro jako v létě, takže počasí na zmrzlinu jako dělané. Předtím jsem si ještě skočila s holkama na oběd. Měly jsme rýži s hovězím masem, nic špatného. Po obědě jsme se rozloučily, popřály si hezký víkend, pevné nervy, a že spolu budeme v kontaktu a psát si ohledně učení a tak. Každá bydlíme v jiné části, takže se naše cesty rozdělily. Nešla jsem na tramvaj, ale řekla jsem si, že když je tak krásně, tak si udělám procházku pěšky. 

Cestou jsem se stavila do tesca a koupila si nanuk. Magnum s pralinkovou příchutí. Byl výborný! Užívala jsem si každý jeho kousek a soustředila se na tu jeho skvělou chuť. Najednou mě nezajímala škola, státnice, zkoušky ani obhajoba bakalářky. Cítila jsem se skvěle. Jenže pak jsem ho snědla a pocit zoufalství se opět vrátil. Řekla jsem si tedy, že si koupím ještě jeden, poslední. Večer si půjdu zaběhat a dám si o pár kilometrů víc. Šla jsem do nějakého mini marketu a koupila si Pegas s mandlovou příchutí. Nebyl tak dobrý jako Magnum, ale opět jsem získala ten skvělý pocit, že jsou mi všechny problémy světa ukradené. A asi tušíte, jak to pokračovalo. Další zastávka byla Lidl, kde jsem si koupila další zmrzlinu a k tomu velkou 200g čokoládu s nugátovou náplní. Zmrzlinu jsem snědla po cestě a čokoládu si nechala na doma. 

Už mi bylo jedno, že jsem toho snědla víc než bych měla, můj mozek přestal normálně uvažovat a jediné po čem toužil, byla ta nugátová čokoláda. Snědla jsem něco přes 100g a začalo mi být špatně. Žaludek si začal uvědomovat to velké množství jídla navíc. Nemohla jsem zbytek té čokolády ani vidět a tak jsem ji vyhodila. Na chvilku jsem si lehla do postele a asi na hodinu usnula. Když jsem se vzbudila, cítila jsem se o něco lépe, břicho mi slehlo a já dostala šílenou chuť na něco slaného a nezdravého. Jela jsem do tesca. Po cestě jsem si ještě koupila šíleně sladké kafe z automatu. V tescu jsem si řekla, že už to nebudu přehánět a koupím si jenom něco. Nebylo mi špatně, ale cítila jsem se už plná, jediné co mě trápilo, byly chutě. Skončila jsem s dvěma croissanty s párkem, slaninovým rohlíkem, sušenkami zlaté esíčka a tyčinkou kinder maxi king. Slané věci jsem do sebe nacpala a zakončila to kinderem. Bylo mi už opravdu zle a v břiše jsem měla neskutečné křeče. Nejraději bych ty sušenky zahodila, ale bylo mi jich líto, protože jsem za ně dala peníze. Tak jsem si je odnesla domů. I když mi bylo špatně jako nikdy, stejně jsem ty sušenky doma otevřela a půlku snědla. Tu druhou jsem spláchla do záchodu, nemohla jsem se na ně ani podívat.

Když o tom takhle píšu, je to pro mě těžké. Musela jsem si tím dnem projít znovu a upřímně to není vůbec snadné. Kdo se taky dobrovolně vracel do situací, kde se cítil psychicky na dně? Nikdo. Během celého přejídacího dne se u mě střídaly různé pocity. Byla jsem spokojená a zároveň se mi chtělo brečet. Cítila jsem se strašně sama, chtěla jsem někomu říct o tom, že jsem snědla spoustu špatných věcí a že už další nechci. Jenže jsem neměla komu. Rodičům jsem volat nechtěla, nechtěla jsem je zbytečně trápit. Nejbližší kamarády jsem nechtěla otravovat svým problémem. Jindy mi messenger v mobilu neustále vyzvání spoustou primitivních dotazů a teď, když jsem to nejvíce potřebovala, tak jsem byla pro všechny vzduch. Nikdo mi nenapsal. A proto jsem si koupila další jídlo. Kdyby se mi někdo ozval, dopadlo by to jinak. Dotyčný by odvedl moji pozornost a já bych byla v pohodě. Jenže se tak nestalo.

Proto jsem se rozhodla, že na fb založím uzavřenou skupinu pod názvem #prekonamto do které se bude moct přidat každý, koho trápí podobný problém. Ve skupině se můžeme navzájem podporovat, psát o svých pocitech a hlavně se snažit PŘEKONAT celý stresující den. Budou tam lidi se stejnými problémy, kteří nás chápou a my nebudeme mít pocit, že někoho obtěžujeme. Pokud se chcete přidat, tak si zadejte do vyhledávače na fb #prekonamto nebo klikněte na odkaz ZDE. Jestli máte kamarádky, kamarády, které trápí stejný problém, řekněte jim, ať se klidně přidají taky. Není to ostuda. Už jen to, když si přiznáte, že vás něco takové trápí, je malý krůček k úspěchu. Skupinu budu postupně upravovat do nějaké lepší vizuálnější podoby, tak se prosím nelekněte. První dojem je důležitý, ale jak jsem zmiňovala výše, nemám zrovna moc času na to si hrát se vzhledem. Chci, abychom to tam měli hezké, jen to nepůjde všechno hned. Doufám, že mě chápete. DĚKUJI a těším se na Vás! 

Jak jsem se naučila běhat

Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří chodí běhat. Jako malá holka jsem běh považovala za sprosté slovo a pomocí různých omluvenek či uvolnění od lékaře, jsem se snažila vyhýbat běhání, jak to jen šlo. Ono, když do něčeho nutíte puberťáka, tak vám stejně vždycky bude dělat opak. Léta na základce a střední přešly a já začala pomalu přemýšlet nad tím, že bych to také zkusila. Během studia na střední škole jsem začala cvičit s vlastní váhou, později s pomocí videí na ulož.to či youtube. Všechno se to opakovalo a já cítila, že mé tělo je vůči tomu už odolné a proto jsem chtěla vyzkoušet nový druh pohybu. A také jsem se někde dočetla, že běháním spálím více tuků.

Nepamatuji si už přesné datum, ale prostě jsem se jednoho dne rozhodla, že si nazuji boty a půjdu to zkusit. Tehdy jsem neřešila, co mám na nohách, popadla jsem první tenisky, navlíkla starý tričko, tepláky a doma ohlásila, že se jdu projít ven. Popošla jsem kousek od domu k lesu, počkala, až mi vteřinovka na hodinkách odstartuje novou minutu a vystřelila jsem jak blázen. Běžela jsem opravdu rychle, nedýchala a po pár metrech mě začalo v píchat v boku, nemohla jsem popadnout dech a musela jsem zastavit. Byla jsem naštvaná. Jak je sakra možný, že to nejde? Chvilku jsem se procházela a pak to zkusila znovu. Nemusím vám povídat, že to dopadlo na chlup stejně.

Ještě tentýž večer jsem sedla k počítači a gůglila všemožný stránky pro běžce, rady pro začátečníky a podobně. Do sešítku jsem si dělala barevné poznámky, které pak tvořily celkem vtipný návod na to, jak vlastně běhat. Do postele jsem ulehala s pocitem, že není všem dnům konec a že zítra to zkusím znova a určitě to půjde. Teď už mám přece teorii najetou na 100 % tak neexistuje, aby to nešlo.

Další den pršelo a s ním i veškeré mé nadšení. Asi po týdnu, když opět vysvitlo sluníčko a byli na běhání ideální podmínky, jsem se odhodlala k pokusu číslo dvě. Po cestě na mé oblíbené místo jsem si neustále v hlavě opakovala teorii, kterou jsem se dočetla asi z deseti různých zdrojů. No co myslíte, že následovalo, když jsem zase „vyběhla?“ Teorie v mojí hlavně se vypařila během vteřiny a já se opět držela za bok a nemohla popadnout dech. Jako jo, uběhla jsem asi o metr víc, ale i tak to byla hrůza. Rozhodla jsem se, že na to půjdu z jiného konce. Nebudu startovat jak splašená kobyla, ale zkusím takovou rychlou chůzi/velmi pomalý běh. To už bylo lepší. Sice mě pořád píchalo v boku, ale nějakým způsobem jsem minimálně 400 metrů překonala.

Podobným způsobem jsem fungovala cca 3 týdny až měsíc. Mým největším úkolem bylo, naučit se pořádně dýchat a přestat funět jako starý prase před porážkou. Během těchto pokusů jsem si také našla, že je možné běhat v tzv. HIIT intervalech, tehdy jsem neměla absolutní páru co to je, ale hezky se o tom četlo, tak jsem to chtěla vyzkoušet. No a taky jsem si říkala, že by mě to mohlo posunout v běhání zase o něco výš.

Takže jsem šla do lesa a pustila se do práce. Na hodinkách jsem si stopovala 60 vteřin běhu a 60 vteřin chůze. Pokud si dobře pamatuju, tak jsem jela takhle celkem 8 kol. Bylo to fajn, dýchat jsem už jakž takž uměla (aspoň to funění nebylo tak hrozný) a celkem mě to bavilo. 60 vteřinové běhání jsem prováděla v mírném tempu. Na netu sice psali o rychlých sprintech, ale těch jsem se zatím bála. No ale časem stejně došlo i na ty sprinty. Musím vám říct, že rychlý běh na maximum po dobu jedné minuty měl taky něco do sebe. Nějakou dobu jsem tedy střídala minutové sprinty s rychlou chůzí.

A pak nastal den, kdy jsem se rozhodla, že už nebudu nic počítat ani střídat tempa a prostě jsem vyběhla. Světe div se, šlo to. Dokonce až moc dobře. Pamatuji si, že můj první běh bez přestávek byl cca 4,5 – 5 km, což je napoprvé naprosto skvělý! Neměla jsem vůbec problém s dýcháním, protože už jsem věděla jak na to.  Jasně, potila jsem se jako čuník, ale pokud děláte jakýkoliv kardio, tak to k tomu prostě patří. Za tak hladký průběh můžu být vděčná těm sprintům a střídání intervalů, ty mě naučily nejvíc. Vlastně úplně všechno.

Tímto během všechno odstartovalo. Dnes mám za sebou stovky, možná i tisíce kilometrů a neustále mě to baví. Běžela jsem v dešti, v největších vedrech, při bouřce, u moře, na pláži, v lese…je toho spoustu. Každé místo bylo kouzelné, každý běh měl něco do sebe, jiny to bylo lepší, jindy horší. Jednou se podařilo 12 km podruhé jen 3 km. Co však mají všechny tyhle běžecké workouty společného, je ten skvělý pocit po, který vám nic nedokáže nahradit. A já nelituji dne, kdy jsem se odhodlala k rozhodnutí, že s tím začnu.