Vždycky jsem obdivovala lidi,
kteří chodí běhat. Jako malá holka jsem běh považovala za sprosté slovo a
pomocí různých omluvenek či uvolnění od lékaře, jsem se snažila vyhýbat běhání,
jak to jen šlo. Ono, když do něčeho nutíte puberťáka, tak vám stejně vždycky
bude dělat opak. Léta na základce a střední přešly a já začala pomalu
přemýšlet nad tím, že bych to také zkusila. Během studia na střední škole jsem
začala cvičit s vlastní váhou, později s pomocí videí na ulož.to či
youtube. Všechno se to opakovalo a já cítila, že mé tělo je vůči tomu už odolné
a proto jsem chtěla vyzkoušet nový druh pohybu. A také jsem se někde dočetla,
že běháním spálím více tuků.
Nepamatuji si už přesné datum,
ale prostě jsem se jednoho dne rozhodla, že si nazuji boty a půjdu to zkusit.
Tehdy jsem neřešila, co mám na nohách, popadla jsem první tenisky, navlíkla
starý tričko, tepláky a doma ohlásila, že se jdu projít ven. Popošla jsem
kousek od domu k lesu, počkala, až mi vteřinovka na hodinkách odstartuje
novou minutu a vystřelila jsem jak blázen. Běžela jsem opravdu rychle,
nedýchala a po pár metrech mě začalo v píchat v boku, nemohla jsem
popadnout dech a musela jsem zastavit. Byla jsem naštvaná. Jak je sakra možný,
že to nejde? Chvilku jsem se procházela a pak to zkusila znovu. Nemusím vám
povídat, že to dopadlo na chlup stejně.
Ještě tentýž večer jsem sedla
k počítači a gůglila všemožný stránky pro běžce, rady pro začátečníky a
podobně. Do sešítku jsem si dělala barevné poznámky, které pak tvořily celkem
vtipný návod na to, jak vlastně běhat. Do postele jsem ulehala s pocitem,
že není všem dnům konec a že zítra to zkusím znova a určitě to půjde. Teď už
mám přece teorii najetou na 100 % tak neexistuje, aby to nešlo.
Další den pršelo a s ním i
veškeré mé nadšení. Asi po týdnu, když opět vysvitlo sluníčko a byli na běhání
ideální podmínky, jsem se odhodlala k pokusu číslo dvě. Po cestě na mé
oblíbené místo jsem si neustále v hlavě opakovala teorii, kterou jsem se
dočetla asi z deseti různých zdrojů. No co myslíte, že následovalo, když
jsem zase „vyběhla?“ Teorie v mojí hlavně se vypařila během vteřiny a já
se opět držela za bok a nemohla popadnout dech. Jako jo, uběhla jsem asi o metr
víc, ale i tak to byla hrůza. Rozhodla jsem se, že na to půjdu z jiného
konce. Nebudu startovat jak splašená kobyla, ale zkusím takovou rychlou
chůzi/velmi pomalý běh. To už bylo lepší. Sice mě pořád píchalo v boku,
ale nějakým způsobem jsem minimálně 400 metrů překonala.
Podobným způsobem jsem fungovala
cca 3 týdny až měsíc. Mým největším úkolem bylo, naučit se pořádně dýchat a
přestat funět jako starý prase před porážkou. Během těchto pokusů jsem si také
našla, že je možné běhat v tzv. HIIT intervalech, tehdy jsem neměla
absolutní páru co to je, ale hezky se o tom četlo, tak jsem to chtěla vyzkoušet.
No a taky jsem si říkala, že by mě to mohlo posunout v běhání zase o něco
výš.
Takže jsem šla do lesa a pustila
se do práce. Na hodinkách jsem si stopovala 60 vteřin běhu a 60 vteřin chůze.
Pokud si dobře pamatuju, tak jsem jela takhle celkem 8 kol. Bylo to fajn,
dýchat jsem už jakž takž uměla (aspoň to funění nebylo tak hrozný) a celkem mě
to bavilo. 60 vteřinové běhání jsem prováděla v mírném tempu. Na netu sice
psali o rychlých sprintech, ale těch jsem se zatím bála. No ale časem stejně
došlo i na ty sprinty. Musím vám říct, že rychlý běh na maximum po dobu jedné
minuty měl taky něco do sebe. Nějakou dobu jsem tedy střídala minutové sprinty
s rychlou chůzí.
A pak nastal den, kdy jsem se
rozhodla, že už nebudu nic počítat ani střídat tempa a prostě jsem vyběhla. Světe
div se, šlo to. Dokonce až moc dobře. Pamatuji si, že můj první běh bez
přestávek byl cca 4,5 – 5 km, což je napoprvé naprosto skvělý! Neměla jsem
vůbec problém s dýcháním, protože už jsem věděla jak na to. Jasně, potila jsem se jako čuník, ale pokud
děláte jakýkoliv kardio, tak to k tomu prostě patří. Za tak hladký průběh
můžu být vděčná těm sprintům a střídání intervalů, ty mě naučily nejvíc. Vlastně
úplně všechno.
Tímto během všechno odstartovalo. Dnes mám za sebou stovky, možná i
tisíce kilometrů a neustále mě to baví. Běžela jsem v dešti, v největších
vedrech, při bouřce, u moře, na pláži, v lese…je toho spoustu. Každé místo
bylo kouzelné, každý běh měl něco do sebe, jiny to bylo lepší, jindy horší.
Jednou se podařilo 12 km podruhé jen 3 km. Co však mají všechny tyhle běžecké
workouty společného, je ten skvělý pocit po, který vám nic nedokáže nahradit. A
já nelituji dne, kdy jsem se odhodlala k rozhodnutí, že s tím začnu.
Žádné komentáře:
Okomentovat